Děda

Začínalo jaro a umřel mi dědeček. Prý si mám něco koupit za to, co po něm zbylo. Koupil jsem si fotoaparát značky Canon a začal jsem ho tahat všude s sebou. Chtěl jsem fotit i lidi v nečekaných situacích, ale brzy jsem zjistil, že mám ten trapný ostych panice. Fotím přírodu, stromy, krajinu a myslím na dědu, který mě brával s sebou nelidsky brzy ráno na houby, aby nám jiní houbaři nevysbírali červivou lesní kořist. Myslím na ticho a opar, který se s raním sluncem srážel na jehličkách smrků nemilosrdně škrábajících po tvářích a skrápějící rosou krky ospalců a pod které mě děda nutil lézt, jelikož jsem byl menší, aby nám neunikl i ten nejmenší hřib. Na třebíčsku toho v té době moc nerostlo prý od té doby, co postavili jadernou elektrárnu v Dukovanech. Našlapoval jsem mechem nasáklým rosou a zkoumal pěnivé plivance lesní zvěře stékající po divoké pažitce. Úzkostný děda mě však nikdy nenechal příliš dlouho bloumat po pasekách a tmavých lesích samotného a každou chvíli na mě po celém hvozdu volal Pepánku. Myslím na náš neslavný návrat po skelné hladině Dalešické přehrady zpátky k chatě, kde babička ještě dospávala po probdělé noci protkané bolestnými vzlyky, a kterým jsem nemohl uniknout, způsobené nezdařenou operací útrob, kde se mezi skalami odrážel smutný skřípot vesel, aby ohlašoval směšný houbařský úlovek všem rybářům ztuhlých v nekonečné meditaci nad splávky maně rozesazených pod olšovými keři. Bylo mi to však jedno. Hladově jsem čekal, až uprostřed klidné jezerní hladiny zastavíme svou bárku a děda vytáhne z torny housku a pro každého kousek buřtu. Těmito společnými hody jsme oslavili naši další výpravu po místech, kde z mlýnů a statků zůstávaly zaplevelené rozvaliny a kde zely v kalných hlubinách přehrady zatopené chaty, jejichž jména znal už jenom on a jeho mrtví přátelé. Ale pokaždé jsem si nechal vypravovat o skále Halířce, pod kterou se utopil dychtivý mladíček lovící ve skalních puklinách drobné rybky, za nimiž se musel ponořit a s rukou zaklíněnou hluboko pod hladinou se dodnes jeho smutný duch snaží dovolat pomoci a děsí rozjívené vodáky svými bledými zjeveními.

Myslím na náš poslední výlet. Přestal jsem být dítětem, ale do dospělosti mi ještě několik let chybělo. Snad to byly nějaké podzimní prázdniny za dob mých studií na konzervatoři. Z báječných výletů za dobrodružstvím s dědečkem se stala trpěná povinnost dovršená studem za doprovod nerudného starce. Zatímco děda, o několik let vyhublejší, s vystouplými lícními kostmi a sítí modravých žilek po rukou, štípal a řezal dříví, já zůstal v chatě zapletený do pubertální sítě trucovitosti a doufal, že mě nebude volat, abych mu tahal obloukovou pilu z druhé strany. Zatopil jsem v kamnech a dědu nechaje zpracovávat dříví, zatoulal jsem se do podzimního lesa a na úzkostné volání Pepánku jsem neodpovídal trapným halekáním, cítiv se už dospělým mužem zodpovědným za svoje vlastní potulky. Po pozdním obědě, který proběhl v tázavé tichosti jsme se společně se zapadajícím sluncem vraceli domů. Stará škodovka se smýkala po zkroucených silničkách, protože děda si nekupoval zásadně dálniční známku, natřásali jsme kosti při každém výmolu. Pamatuji si to jako dnes. Stmívající krajinu ozařoval stoupající měsíc, za okénkem na obzoru se rýsovaly aleje švestek ve zvlněné krajině a pojednou mi vlétl do hlavy tesklivý noční motýl. Lapený v utajovaných výčitkách a vzpomínkách bušil křídly a z nich se snášel prach opožděné lítosti. Nevysvětlitelně a s jistotou jsem náhle věděl, že toto je moje a dědečkova poslední společná jízda z chaty. Starý muž držel ve svých měsíčně průzračných rukou protkaných sítí fialových žilek volant a v jeho tváři se zračil údiv a vztek nad ztracenou silou a ohebností těla i rozumu. Nejraději bych ho v tu chvíli vší silou objal a otočil volantem zpět na chatu a naštípal s ním celý les dříví.

Děda dožil ještě mnoho šťastných dní a svou zapšklou trucovitost jsem odčiňoval častými návštěvami v penziónu pro staroušky, snaže se ho přimět ke hře v karty či procházce po okolí. Před svou smrtí prý si zavolal asistenta, který měl v penzionu ten večer službu. Dědeček zemřel dřív, než asistent stačil přijít do pokoje. Na jeho pohřbu pršelo.