Říjen

Stojím u hrobu babičky a dědečka. Dnešní den by se dal označit jako skutečně podzimní. Od rána není vidět přes vrstvy mlhy slunce. Člověk ví, že je den, jenom díky světlu, které netvoří stíny. Opary se sráží na obarvených listech javorů, lísek, kaštanů a umírající trávy. Přišel jsem na hřbitov, protože nebylo jasné, zda tu možnost po všech státních zákazech ještě budou lidé mít.

Hřbitov je prázdný, hroby upravené. Kousek od hrobu mých prarodičů stojí malý náklaďáček, ze kterého parta veselých dělníků za neustávajícího brebentění a vyprávění anekdot roznáší mulčovací kůru k čerstvě vysazeným tújím. Stojím nad hrobem a stydím se před tou veselou partičkou pomodlit. Nakonec se přece jen odhodlám a udělám velké znamení kříže a v duchu odříkám otčenáš. Říkám si, jak by to bylo pěkné, kdyby tu nikdo nebyl. Ještě chvíli postávám u pomníku a nevynechám jedinou příležitost poslat pobouřený pohled směrem k družným chlapíkům. Copak by nemohli být trochu profesionálnější a pochopit, že hřbitov není lunapark?

Odcházím a každého z dělníků, bylo jich docela dost na tak malý hřbitov, měřím přísným zrakem. Dělníci si ze mne však nic nedělají. Snad ani nezaznamenali, že tam ještě kromě nich někdo je. Míjím náklaďáček a naposledy se podívám na nejstaršího z nich, ten jako první moje pohoršené zakroucení hlavou zachytí. Nezdá se však, že by si z toho dělal hlavu a bodře na své kamarády cosi zahaleká. Vzdaluji se od hrobu své něžné babičky milující kýče a andělíčky všeho druhu, od hrobu dědečka který naši rodinu už tolikrát vyděsil falešnou smrtí. Odcházím po dlouhé rovné stezce k hlavní bráně, smích a veselý hovor dělníků slábne a jejich postavy se ztrácejí v mlze. Hroby okolo mne jsou upravené a není už slyšet nic než vzdálený šum města.